Středoevropský překladatelský tábor

Filmové adaptace literárních předloh po roce 1989

Jakub Grombíř

Adaptace literárních předloh mají v českém filmu dlouhou tradici. Zaměřil jsem se jen na období po roce 1989, abych ukázal, jaké náměty si filmaři vybírali a jakým způsobem je zpracovávali – od devadesátých let minulého století, kdy bylo možné natočit prakticky cokoliv, až po současnou proměnu kinematografie v cynický průmysl.

Počátek devadesátých let byl ve znamení nadšeného přijetí postmoderních postupů a vůbec iracionality. Typickým příkladem bylo zfilmování knihy „prokletého filosofa“ Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Režie se ujal Jan Němec, důležitá postava nové vlny 60. let (Démanty noci, O slavnosti a hostech). Film pojmenovaný V žáru královské lásky se vyznačoval výraznou stylizací, využíval bizarní exteriéry jako žižkovský vysílač.

Dalším fenoménem doby byl konec státního monopolu na výrobu filmů (už v roce 1945 skupina intelektuálů prosadila znárodnění filmu v zájmu kvality a oslabení komerčních tlaků; v podmínkách totalitního režimu to bohužel skončilo tvrdou cenzurou podvazující jakoukoli tvořivost). Vít Olmer natočil ve společnosti Bonton adaptaci vzpomínek Josefa Škvoreckého na vojenskou službu v padesátých letech Tankový prapor (de facto nelegálně, protože zákon povolující soukromé filmování ještě nebyl schválen, ale s tím si v tehdejší atmosféře nikdo nelámal hlavu). Bulvární ladění snímku bylo předzvěstí Olmerova uměleckého pádu od hořkých komedií jako Takže ahoj nebo Jako jed ke kýčovitým sitcomům.

Bohumil Hrabal lákal filmaře i nadále, ale bohužel žádná z adaptací nedosáhla kvalit Ostře sledovaných vlaků nebo aspoň Postřižin. Petr Koliha v roce 1989 natočil film Něžný barbar, využívající atmosféru pražské periférie (tehdy ještě hodně autentickou, nepoznamenanou řáděním developerů) i hvězdné obsazení (Jiří Menzel jako Hrabal, Arnošt Goldflam jako filosof Egon Bondy a Bolek Polívka jako výtvarník explosionalista Vladimír Boudník). Dušan Klein, režisér věnující se detektivnímu či komediálnímu žánru, zfilmoval povídku Bambini di Praga 1947 pod názvem Andělské oči – výsledek však nepřesáhl úroveň barvotiskového retra. Ještě hůře dopadla Příliš hlučná samota, zfilmovaná emigrantkou žijící ve Francii Věrou Caisovou. Do hlavní role sice získala Philippa Noireta, ale nepochopení předlohy a amatérská realizace daly vzniknout jednomu z nejslabších filmů devadesátých let (a to už je co říct). Práva na knihu Obsluhoval jsem anglického krále se stala předmětem deset let trvajících tahanic, jejichž součástí byl i fyzický útok Jiřího Menzela na producenta Jiřího Sirotka přímo během slavnostního zakončení karlovarského festivalu. Když film v roce 2007 vznikl, zaujal obsazením (Ivan Barnev, Martin Huba, Julia Jentzschová) i výpravou, ale tragikomičnost předlohy vystihnout nedokázal. Důvodem nepřesvědčivosti těchto filmů mohly být i scénáře Václava Nývlta, které z Hrabalových knih cíleně vybíraly momenty přitažlivé pro co nejširší publikum. ( http://cinepur.cz/article.php?article=1850 )

Vězeň padesátých let a chartista Karel Pecka popsal v knize Malostranské humoresky atmosféru této čtvrti v době předlistopadové, kdy byla obydlena svéráznými figurkami na okraji společnosti. Trojice absolventů FAMU natočila stejnojmenný film, na kterém bylo až příliš vidět, že šlo o shora organizovaný projekt a mladé generaci režisérů už téma nic neříká. Juraj Herz, který smysl pro horrorovou atmosféru uplatnil už ve filmech Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy nebo Panna a netvor, zfilmoval Peckovu povídku Passage; Kafkou a Freudem inspirovaný příběh muže, který se náhodou ocitne ve světě, kde neplatí běžná pravidla. 

Tématikou komunistického režimu se ve svých knihách zabývá také Jiří Stránský, aristokrat, politický vězeň a dlouholetý předseda PEN Klubu. Hynek Bočan zfilmoval jeho knihy Bumerang (moralita o bývalém šéfovi koncentračního tábora, který se v důsledku stranických čistek ocitá mezi svými bývalými vězni, a ti řeší otázku, zda mu odpustit nebo ne) a Zdivočelá země (film vznikl sestříháním televizního seriálu o partě kamarádů, kteří po válce založí ranč v pohraničí, ale jejich kovbojská existence je úřadům trnem v oku).

Humorista Petr Šabach poskytoval filmařům vždy vděčnou látku. Vzhledem k epizodickému charakteru jeho knih šlo však o volné adaptace, kterým dodával dějovou linku scenárista Petr Jarchovský: Šakalí léta je muzikál pojednávající o začátcích rockandrollu v Dejvicích (což byla v padesátých letech čtvrť režimních prominentů), sousedské i generační hašteření na pozadí událostí roku 1968 zobrazil Šabach v úspěšné komedii Pelíšky (oba režíroval Jan Hřebejk), dospívání v době normalizace je námětem filmu Občanský průkaz (režie Ondřej Trojan).

Dalším autorem bestsellerů je Michael Viewegh. Jako první zfilmoval jeho knihu v roce 1997 Petr Koliha. Báječná léta pod psa ve své době měla úspěch, protože oproti dosti výlučné disidentské zkušenosti ztvárnila normalizaci pohledem „šedé zóny“. Petr Nikolaev (jenž je také autorem drsného filmu z prostředí deklasované mládeže 70. let …a bude hůř… podle románu Jana Pelce – film je zajímavý i tím, že opovrhl běžnou distribucí a promítá se na různých bigbítových festivalech apod.) natočil Výchovu dívek v Čechách, Filip Renč udělal z Románu pro ženy mondénní pseudofeministickou podívanou, Jiří Vejdělek vytvořil v Účastnících zájezdu oddechovou prázdninovou komedii, těžící z konfrontace typově odlišných rekreantů.

Nedostatek soudobých literárních předloh nutil filmaře sáhnout i po autorech pozapomenutých, jako byl dekadent Josef Karel Šlejhar: jeho román Kuře melancholik převedl na plátno Jaroslav Brabec, původně kameraman. Vznikla tak především atraktivní podívaná – svůj smysl pro originální vizualitu ostatně Brabec projevil už v přepisu knihy ironika a vizionáře Josefa Váchala Krvavý román. http://www.vachal.cz

Dalším klasikem, jehož skeptický pohled na temné stránky lidské psychiky filmaře v minulosti inspiroval, byl Jaroslav Havlíček (Petrolejové lampy, Prokletí domu Hajnů). Bohužel režisér Jaromil Jireš ve filmu Helimadoe natočil nostalgické retro, které z domácího tyrana dr. Hanzelína udělalo sympatického podivína a na úkor dilematu mezi rodinnou soudržností a osobní svobodou vyzdvihlo motiv první lásky.

Vladimír Michálek je světlou výjimkou mezi současnými režiséry: literární předlohy aktivně vyhledává a snaží se je nově uchopit. Přepis Kafkovy Ameriky byl výtvarně stylizovanou podívanou, shrnující pozitivní i negativní představy Středoevropana o USA. Opakem byl komorní přepis Demlovy autobiografie Zapomenuté světlo, kterou přesadil do období normalizace a do role kněze obsadil komika Bolka Polívku. Následoval syrový přepis novely Jáchyma Topola z prostředí drogových dealerů Anděl Exit, využívající digitální techniku. ( http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/film/vladimir-michalek-andel-exit ) Naproti tomu realistickou metodu zvolil Michálek ke zfilmování psychologického románu Emila Hakla O rodičích a dětech.

Humoristický román Zdeňka Jirotky Saturnin vyhrál anketu Kniha mého srdce. Ačkoli vznikl za války, přináší bezstarostný humor ve stylu P. G. Woodehouse nebo J. K. Jeroma. Ani zkušení tvůrci komedií si na něj netroufli, až Jiří Věrčák, televizní rutinér (jediným zajímavým filmem, který natočil, byla černá komedie ze zákulisí komunistické věrchušky Ceremoniář podle knihy Evy Kantůrkové). Film (vzniklý sestřihem čtyřdílného TV seriálu) zaujme hvězdným obsazením a nostalgickou atmosférou, ale specifický duch předlohy chybí.

Katolický ruralista Jan Čep inspiroval skupinu studentů olomoucké univerzity v čele s Martinem Müllerem ke zfilmování románu Hranice stínu o mladém muži odcházejícím na venkov hledat sama sebe. Výsledek je však poznamenán amatérskými podmínkami i přílišným respektem k předloze.

Vladislav Vančura vynikal spíše bohatým jazykem než originalitou příběhů. Filmaři proto při přepisu jeho předloh uspěli, pokud dokázali vytvořit svébytnou atmosféru, do níž by se vančurovský stylizovaný jazyk hodil (Markéta Lazarová, Rozmarné léto, nakonec i Konec starých časů) – naproti tomu Útěk do Budína (režie Miloslav Luther, česko-slovenská koprodukce) byl jen kostýmní podívanou toporně ilustrující příběh generační vzpoury ve swingujících dvacátých letech.

Ivan Olbracht nebyl pro své komunistické názory po roce 1989 příliš populární – na rozdíl od podkarpatských Židů, které ve svých povídkách zobrazil. Vznikly proto hned dva filmy: komediálně laděný Golet v údolí Zeno Dostála a tragédie mladé ženy váhající mezi tradicí a modernitou Hanele (Karel Kachyňa).

Jaroslav Rudiš situoval svůj román Grandhotel do slavného vysílače na vrcholu Ještědu http://jested.ceskehory.cz/ Režisér David Ondříček a hlavně kameraman Richard Řeřicha vystihl genius loci, ale bezradný film se rozpustil ve figurkaření a jenom odhalil jalovost předlohy.

Legionářský spisovatel a přítel Karla Čapka Josef Kopta je dnes známý hlavně psychologickým románem Hlídač č. 47 (pozoruhodný film podle něj natočil v roce 1937 Josef Rovenský). Nové zpracování Filipa Renče využívá zimní exteriéry a náladu zapadlého venkovského nádraží. Syrový příběh válečného vysloužilce, který přestíráním hluchoty odhalí manželčinu nevěru, patří k nejlepším českým filmům poslední doby.

Poezie kupodivu nezůstala stranou: klasiku 19. století, jako je Erbenova Kytice a Máchův Máj, převedl F. A. Brabec do podoby celovečerních kalendářových ilustrací, postrádajících jakoukoli básnivost. Zato školáci a učitelé konečně pochopili, o čem ty knihy vlastně jsou…

Závěrem by mohly být ještě zmíněny adatace zahraniční literatury: Jiří Menzel zfilmoval román ruského emigranta Vladimira Vojnoviče Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina; Švejkem inspirovaný příběh sovětského dezertéra za 2. světové války však postrádal nadčasovou kvalitu, Krále Ubu Alfreda Jarryho převedl na plátno ve výrazné grandguignolovské stylizaci F. A. Brabec v polovině 90. let, kdy byla nálada v české kinematografii podobným experimentům nakloněna. Petr Zelenka zfilmoval Dostojevského Bratry Karamazovy jako záznam divadelního představení odehrávajícího se ve zrušené krakovské továrně. Film zajímavě pracuje se zcizovacím efektem a patří k nemnoha součaným adaptacím, které jsou předloze důstojným partnerem.

Odkazy:

• http://www.kinobox.cz/cfn/
• http://www.filmovamista.cz/
• http://www.meteleskublesku.cz/
• http://vulgo.org/index.php?option=com_content&view=article&id=78:esky-film-v-zajeti-iluzi-a-tabu&catid=93:film-a-divadlo
• http://www.zlatasedesata.cz
• A ještě k Formanovu filmu Hoří má panenko (1967), o kterém jsme mluvili v souvislosti s tombolou bystřičských myslivců:
  http://komedie.seznamfilmu.cz/film-hori-ma-panenko-2163.htmlhttp://artfilmonline.wordpress.com/2009/11/20/hori-ma-panenko-1967-the-firemans-ball-watch-online/